Víra tvá tě vyléčila...?
Tento příběh je o víře, přátelé. A to hned dvakrát.
Věříme samozřejmě každý v něco jiného, ale víra sama není nic jiného, než osobní, niterné přesvědčení, že se něco může stát i když se to ještě nestalo, že něco je, i když to ještě není nebo vůbec není, že něco zvládnu i když jsem to ještě nezvládl nebo naopak, že něco nezvládnu i když bych to v reálném životě zvládnout mohl.
Podle hlubokých vnitřních přesvědčení vysílá podvědomá mysl vědomé mysli myšlenky o důvodech proč to nezvládnout nebo naopak o způsobech jak to zvládnout. Podle toho zda je víra pozitivní nebo negativní. A to je vlastně způsob, jakým si vytváříme vlastní realitu, protože podle těch myšlenek potom konáme…
Prvotní zpráva, která mi přišla, byla natolik zajímavá, že ji sem zkopíruji celou i přesto, že je poměrně dlouhá: "Před 4,5 lety jsem si koupila kobylu APH/Apaloosa jako 4letou. Všechny počáteční potíže jsme překonaly. Nyní je bez problémů, venku spolehlivá, nekonfliktní, ochotná k práci, jezdím i bez sedla, na kruhovce klidně na nákrčníku… prostě i dle mého okolí, máme spolu krásný vztah. Před 3 lety jsem se rozhodla jet na závody. A ejhle, nenastoupila. Denně jsme tedy trénovali nástupy/výstupy a i toto jsme překonaly. Následující rok odjezdila v pořádku. Sice nastupovala s postranními lonžemi, ale nastoupila. Jenže já jsem si sama v sobě vsugerovala strach, že nenastoupila proto, že má strach, že se jí může něco stát. Už s tím bojuji přes 3 roky. Odráží se to tudíž i na mém chování. Když máme někam jet, jsem nervní, ve stresu, vím, že chyba je u mě. A také se to začalo projevovat. Vloni, jsme odjeli první závody bez problému. Druhé závody odjezd ještě OK. Na zpáteční cestu už ale nechtěla nastoupit. Můj stres vygradoval natolik, že jsem nebyla schopná už nic udělat. Naštěstí se našli dobří lidé, kteří mi pomohli. Dojeli jsme, otevřeli jsme zadní rampu a chtěli otevřít zadní příčku. Nestihli jsme, panika, kobyla podsadila zadek a příčku couváním podlezla. Prostě už s tím nešlo nic dělat… Měli jsme půjčený vozík, tudíž strach a stres navíc, abychom ho vždy vrátili v pořádku. Nyní jsme pořídili svůj, takže už nemusím mít strach, že se s ním něco stane, navíc se sníženými zadními zábranami. Ale je únor a já se už teď stresuji, zda mi kobyla vůbec po tomto excesu nastoupí, nenastoupí, zda nevznikne zase problém paniky při vystupování. Co byste mi doporučil, jak odbourat tento strach, jak pracovat sama na sobě a vypořádat se se strachem, že se jí něco stane, jak ji ukázat, že vozík neznamená hrozbu. Třeba mi napíšete nějakou motivaci, byla bych moc ráda. Děkuji předem."
Zajímavost této zprávy spočívá v tom, že autorka jednoznačně viděla příčinu nastalých problémů s koněm ve svém vlastním strachu. Nechtěla pomoci s koněm, chtěla pomoci sama se sebou. Naprosto nepochybovala o tom, že kůň pouze zrcadlí její vlastní strach (to byla ta druhá, pozitivní víra).
S její, dnes devítiletou, Apaloosou, jsem se osobně nikdy nesetkal. A málem jsem se nesetkal ani s majitelkou. Původně chtěla jen tu motivaci, jak píše, nějakou radu po internetu. A to bohužel neumím. Umím pomoci formou terapie, ale ani ty nedělám nikdy on line. Osobní kontakt je nenahraditelný. A právě to byl v tomto případě, díky vzdálenosti mezi námi, trochu problém. Naštěstí se ho podařilo vyřešit a výsledek si můžete přečíst níže.
"Zdravím Vás. Konečně se s Vámi mohu plnohodnotně podělit o zážitek ze včerejší jízdy. Zúčastnili jsme se závodů, vzdálených 75km od stáje. Musím uznat, že nervozita, stres, strach, který mě v předešlých letech pronásledoval již 14 dní před závody, byl letos pryč. I můj muž uznal, že je to obrovský rozdíl. Ano, jisté obavy, ještě byly, ale jak se ukázalo zbytečné. Kobyla vlezla s carrotstickem za zadkem krásně do vozíku. Po cestě si jen občas zařehtala. Při výstupu krásně v klidu čekala až otevřeme rampu, příčku a až na můj povel začala couvat. Přijela suchá, nezpocená. Po závodech jsme jen zvedli lonže a byla tam. Dali jsme ji tam i seno, které všechno snědla a opět dojela suchá, klidná a opět v klidu čekala až otevřeme rampu i příčku. Vůbec jsme nevěděli, že vezeme koníka. Jsem přesvědčena, že po včerejšku už nevím co je strach z přepravy. Mějte hezký den. A ještě jednou velké děkuji…"
V tomto případě vznikla víra vlastní sugescí. Majitelka klisny si vsugerovala (tedy přijala víru), že se něco může stát (to je ta první, negativní víra). I přesto, že jí reálný život ukazoval, že se vůbec nic neděje, její víra vzrostla natolik, že se začala zhmotňovat. Klisna odzrcadlila strach majitelky a v přepravníku se přestala cítit bezpečně. Mnohem častěji vznikne víra vědomou či nevědomou manipulací někoho kdo má určitou moc nad člověkem (například nějaká autorita, někdo zkušenější, apod.). A tak se může například stát, že nejste veterinářem, kterým jste být chtěli, protože Vám někdo, bůh ví proč, tlačil do hlavy, že na to nemáte a vy jste tu víru přijali a vzdali to. Tak se může například stát, že jste veterinářem, i když jste jím vůbec být nechtěli, protože váš rodič se jím nestal a vám vsugeroval víru, že jedině toto je pro vás to pravé. Tak se může například stát, že se vám zcela zhroutí krásný vztah, protože vám někdo vnutí víru o špatnosti vašeho partnera a vy podle té víry začnete jednat, čímž vytvoříte podmínky pro to, aby ten partner skutečně špatný ve vašich očích byl i když v reálu není. Tak se může například stát, že chodíte bez výsledku čtyři roky k psychiatrovi, protože se cítíte "být marný". Někdo vám tu hloupou myšlenku vnutil a vy tomu uvěřili. Uvěřili natolik, že vám to nakonec řekne i sám psychiatr: "Vy jste beznadějný případ…" Až tak silná ta přesvědčení mohou být… Tak se může stát mnoho dalších a dalších věcí, které by se stát nemusely... Víra tvá tě tedy může stejně vyléčit, jako zničit.
Nenechte se, napište svou "zajímavou zprávu" a něco s tím uděláme
Mějte krásné dny
Láďa