Strach je mrcha...

Jezdím tam trénovat již nějakou dobu. S tímhle koněm se jí ale tolik nedařilo. Koupila si plnokrevného valacha s dostihovou minulostí a to je přece jen trochu jiné, než teplokrevník, se kterým pracovala dříve. Na jedné straně velmi jemný, citlivý, senzitivní kůň, který ale na druhé straně nekompromisně a tvrdě dával najevo nelibost a "trestal" každou její chybu. Potřeboval přesné vedení a velmi spravedlivý přístup. 

A to je pro jezdce, který se bojí prakticky nedosažitelné. Říkám jí: "Ty se toho koně bojíš, to nemůže fungovat. Přijď na terapii, pomůžu ti zbavit se toho strachu…"

"To zvládnu", odpovídala mi na moje nabídky pomoci v této sféře, "já se snažím."

"No jak myslíš, nutit tě nemohu..."

Tento stav nějakou dobu přetrvával. Kůň se sice zlepšoval, ale příliš pomalu na to, aby mohla být opravdu spokojená.

Na jednom z dalších tréninků vypadala hned od začátku opravdu hodně sklesle. Nedalo se to přehlédnout.

"Co se stalo?" ptám se.

Skoro se rozbrečela a začala mi vyprávět nepříjemnou událost, která se jí stala s jejím novým psem. Napadlo jí, že své nové, hravé a veselé, odrostlé štěně vezmu s sebou na vyjížďku. Neposlechla intuitivní myšlenku, že to možná není úplně dobrý nápad a vyrazila.

Kůň z toho opravdu nijak nadšený nebyl a zlobil víc, než jindy. Právě když byli uprostřed lesů, úplně sami a bez signálu na mobilu, se její nový pejsek namotal ke koni a ten po něm vykopl. Bohužel se trefit chtěl, protože ho pes znervózňoval celou dobu, a tak se také trefil.

Nemohla si zavolat pomoc a pes běhal zmateně se zkrvavenou hlavou po lese. Měla strašný vztek na koně, strach o psa, zoufalá, že mu nemůže pomoci, protože byl tak zmatený, že ho nemohla chytit. Zároveň strach pustit koně aby neutekl a neudělal si něco ještě on. Hrozná situace… Dopadlo to nakonec dobře. Podařilo se jí psa chytit a dostat domů. Je v pořádku a nenechalo to na něm žádné následky. Na ní však ano...

"Mám najednou problém třeba jen k němu jít, vyčistit ho, nakrmit, nejsem schopná ho nasedlat a něco dělat. Mám na něho hrozný vztek a nedokážu se k němu chovat normálně…"

"A ještě i ten strach je najednou taky nějak větší" dodala a jen stěží potlačovala pláč.

Ten den žádný trénink nebyl. Nabídku terapie však tentokrát přijala. Uznala, že s tímhle už si opravdu neví rady a že to sama nezvládne.

Na jednom z dalších tréninků mi povídá: "Já se pořád bránila, že nejsem přece žádný posera a že si musím dokázat poradit. Nechtěla jsem vás v tomto slyšet. Ta vypjatá situace mě k tomu donutila a byla to ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat. Strach zmizel, vztek zmizel, najednou cítím klid a můžu zase normálně s koněm pracovat. Ne jako dřív, jinak, lépe, snadněji."

A opravdu, reakce jejího koně se začaly zklidňovat, začal být vstřícnější, ochotnější a ona získala pocit, že: "...z nás ti parťáci přece jen mohou být!" Vše se začalo posunovat rychleji dopředu k její spokojenosti.

Nádavkem, jak mávnutím čarovného proutku, jejímu koni zmizely podlomy, které se dlouhou dobu nedařilo vyléčit…

Strach je mrcha, přátelé, když je ho moc, přestává fungovat intuice…

Mějte krásný den

Láďa