Můj kůň mnou pohrdá...

Tento text je výňatkem z jednoho emailu, který přišel:
"Ráda bych vám poděkovala. ...Jsem opravdu šťastná. Konečně si užívám toho, že mám koně. Už se nebojím jít do stáje, co zas bude. Prostě přijdu a dělám co jsem vždy chtěla a po čem jsem toužila. Chodím s koněm na procházku nebo jezdíme po lesích a přitom cítím, že jsme konečně tak nějak spolu... Díky."

Ta paní se zhlédla v práci jednoho z velmi známých horsemanů. Měla vypozorovaný každý detail toho, jak se tento člověk okolo koní, s nimiž pracoval, pohyboval a věrně ho napodobovala. Nedalo se to přehlédnout. Bylo až neuvěřitelné, jak přesně se to dokázala naučit.
Reakce i výraz jejího koně však byly naprosto odlišné. Sklopené uši, odmítavý postoj, neochota koně vyhovět byly na hony vzdálené představám a přáním majitelky."Přece ten horseman klade obrovský důraz na řeč těla, co dělám špatně?" zeptala se smutně.
"Řeč těla nespočívá jen v tom jakým způsobem se pohybujete," odpověděl jsem, "mnohem víc v tom, co z vás vyzařuje. V každém pohybu se odráží stav vaší duše. Člověk, kterého obdivujete má úplně jiné vyzařování a v tom je rozdíl mezi jím a vámi."
"Co ze mne vyzařuje?" zeptala se mě s jakousi nadějí, jako bych já měl být ten, kdo to ví.
"To vám přece říká váš kůň!"
"Jak mám poznat, co mi říká?" vypadala v tu chvíli opravdu nešťastně.
"Jak se cítíte když jste s ním a vidíte ty jeho projevy neochoty a nespokojenosti...?"
Chvíli přemýšlela a se sklopenýma očima tiše řekla: "Asi nejsilnější pocit, který mám, je ten, jakoby mnou můj kůň hluboce pohrdal."
"No vidíte, dokážete poznat, co vám váš kůň říká. Někde ve vás je něco, co váš kůň není schopen akceptovat, něco, co vede vaše kroky, vaše pohyby, ze kterých následně pozná nějakou vaši nejistotu…"
"Kůň potřebuje partnera jistého, rozhodného," pokračoval jsem po chvíli mlčení, "svým chováním se vám snaží říct, že nevěří vašemu vedení, že se necítí bezpečně a snaží se raději rozhodovat o sobě sám. Sobě věří víc."Přijala nabídku terapie a nezůstala jen u jedné. Pustila se do toho stejně odhodlaně, jako se před tím vrhla do napodobování onoho horsemana.Moc hezké dětství opravdu neměla. Pohrdání, zesměšňování, ponižování když byla malá, bylo téměř na denním pořádku a zanechalo v ní hluboké stopy. Ztotožnila se s pocitem, že je k ničemu, nemožná a neschopná. Vlastně pohrdala sama sebou. Doslova přitahovala a vytvářela situace, kterými si staré rány na duši znovu a znovu otvírala a které ji bránily užít si radost, pro kterou si koně kupovala. A ten jí jen vytrvale nastavoval zrcadlo...

Odvahu se do něho podívat jí ale nechyběla. A tak jsme postupně všechna ta škodlivá, negativní přesvědčení o sobě odstranili a přeprogramovali. Asi nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat, že mi její email, na konci našeho snažení, udělal opravdu velkou radost…

Přeji vám krásné dny, přátelé. A nezoufejte, pokud třeba zrovna teď není něco podle vašich představ…

Všechno se dá změnit…

Láďa