I koně se vztekají...
Problém se vztekem nemají jen lidé…
Ta kobyla tak trochu vypadala jako by trpěla ADHD. Nepozorná, roztěkaná, okamžitě vzteklá, s prudkými výbušnými reakcemi. Její chování bylo nevyzpytatelné a nebezpečné. Když už vybuchla, nebrala ohled na nic.
"Když přijdeme na halu tak se chce hned válet", říká mi majitelka, "když ji nenechám, začne se hrozně vztekat, když ji nechám tak potom vyskočí na nohy a začne okolo sebe pálit zadníma a chce se vytrhnout z vodítka, je to strašně nebezpečné a nedá se udržet".
"S tím bychom potřebovali něco udělat…" pokračovala po chvilce.
No dobře, šli jsme tedy na halu. A kobyla opravdu prakticky hned začala hrabat, že jde k zemi. Vzal jsem si od majitelky vodítko a nechal ji lehnout. I to válení bylo takové hyperaktivní, vlastně taky vzteklé…
V jedné chvíli byla na zemi a pak najednou ve zlomku vteřiny dva metry nad zemí. Bylo to tak rychlé, že jsem nestihl zareagovat v přesnou chvíli a kobyle se podařilo se mnou řádně smýknout. Dva dny jsem pak cítil tělo. Ale přece jen jsem ji zadržel. Její pohled vzápětí bych vám přál vidět. Jakoby nevěřila vlastním očím. Zůstala stát s krkem sníženým a hlavou vytrčenou daleko dopředu. Po pár vteřinách, když strávila překvapení, jí zablýskalo v očích, že to takhle nenechá a vypálila podruhé.
Potřetí už to nezkusila. Už zůstala stát v klidu na místě. Chvilku jsem ji vodil. Chodila za mnou, oči ze mě nespustila. Odžvýkala si to, odfrkala a uvolnila napětí.
"Tak, a teď ji necháme vypustit tu zlost a využijeme to k tomu, abychom nastavili další pravidla", povídám majitelce, "Chce běhat, chce se vztekat. No dobře, umožníme jí to, ale tak, že si o to řekneme, aby z toho bylo pravidlo kdy může a kdy ne."
Pustil jsem kobylu z vodítka a energicky ji poslal pryč od nás.
Takhle nepozorný a hyperaktivní kůň to prostě potřebuje. Udržet jeho pozornost delší dobu není možné. Kdybych to po ní chtěl, mohla by se vrátit ke své nevyzpytatelnosti. A ona mi chvilku pozornosti dala. Na oplátku dostala tu volnost, kterou potřebovala. Majitelé drahých povrchů na halách by z ní moc radost neměli. Díky bohu v tomto případě to šlo a nikomu nevadilo.
Ona to potřebovala a to byla priorita. Tím, že jsem ji zadržel z jejího výbuchu, jsem nastavil pravidla pouze v tom, že se nesmí v blízkosti člověka chovat nebezpečným způsobem. Její výbušnost, hektičnost pohybu a rychlé přechody ke vzteku jí to však ještě nevzalo. K tomu bylo nutné dovolit jí naplno projevit svůj vztek právě tou hektičností a výbušností. Proto jsem ji nejen pustil, ale dokonce jí v tom ještě podpořil. Aby jí bylo zcela jasné, že teď opravdu může... Na konci té práce byl naprosto uvolněný, klidný kůň, ochotně nás následující.
Za dva dny jsem dostal zprávu:
"Dobrý večer, dnes jsem měla kobylu na hale. Neskutečná paráda. Neuvěřitelné, jak chápe rychle. Potom co jste s ní tady udělal, tak dnes klusala i cválala v klidu okolo mně na kruhu. Potom se válela, v klidu vstala, oklepala a v klidu šla. Parádní práce. Děkuji."
Ano přátelé, nastavit pravidla o tom, že nesmí nikoho ohrožovat, ale také nechat projevit emoci bezpečným, nikoho neohrožujícím způsobem. To je lék stejně pro lidi jako pro koně…
Mějte krásné dny
Láďa